Divozemí je čtvrté řadové album teplického básníka a písničkáře Jakuba Čermáka (aka CERMAQUE), ale zároveň je to první nahrávka kapely, která se kolem něj v posledních dvou letech v Brně postupně uskupila a které se pro její neustálou proměnnost dostalo mezi kapelními přáteli názvu CIRKUS CERMAQUE.

Těžištěm celkem 17ti skladeb na obsáhlém albu zůstávají otevřené, syrové básnické texty, tematicky rozkročené « skrýt následující
od milostné lyriky, přes tulácké výkřiky po ohledávání současného světa a jeho jazyka a odkazy k morální filosofii. To vše s hojnou účastí démonů, kulhavých andělů a nočního ptactva všeho druhu.

Hudební aranže desky vznikaly a zrály skoro rok a svojí košatostí věrně odrážejí různorodou koncertní zkušenost Cirkusu i různá hudební východiska jeho jednotlivých členů. Jakub Čermák o albu říká, „Je to moje první deska, která vychází z koncertní praxe a ze společného kapelního života, cestování, zkoušení. To se na albu snad odráží jak hudebně (aranže měly čas alespoň trochu uzrát a ozkoušet se), tak pocitově - na desce dělali přátelé, kteří společně žijí, jedí, stopují, hrají na ulici, mají se rádi. Je to dost osobní, intimní věc.“ Na desce tak najdete jak přímočaré, skočně „buskerské“ písně (Kobylka, Palach, Vodka), tak sofistikované, mohutné skladby s bohatě melodickými, intrumentálními pasážemi (Krkavec, Ptáče, Lorca) nebo jemné, lyricky intimní zpovědi (Holubí Modlitba, Pasáček Hlaváček).

K základním a charakteristickým rysům desky určitě patří její akustický zvuk. Kromě kláves a basové kytary zní na albu pouze akustické nástroje, takřka bez efektů, aby byl písním zachován co nejživější a nejpřímější charakter. To svojí pečlivou prací a důkladnou snahou o co „nejupřímější zvuk“ podpořil při mixu a masteringu i zvukař Broněk Šmíd.

„Cirkus Cermaque je pořád živý tvar, kolem kterého se točí spousta vystupujících i nevystupujících účinkujících.“ Říká o svém projektu Jakub Čermák. „Pořád často koncertuju i sám nebo v kapelním torzu doplněném o hosty, kteří se mnou hrávali dřív nebo kteří znají některé písně z nočního hraní na baru či v kuchyni. Přijde mi legrační, kolikrát už jsem koncert uváděl slovy, že vystoupí sestava, která se naživo ještě nikdy nepotkala. Spíš než kapelníkem jsem teda cirkusovým principálem, provozovatelem varieté.“

Žánrově se album asi nejvíce očichává s (freak-)folkem, ale kapela se v nepřímých inspiracích hlásí spíše k cikánské hudbě, klezmeru, světové, české i moravské alternativě, mezi kterou má řadu kamarádů, nebo třeba k francouzskému hiphopu. Podstatným a jednotícím prvkem zůstává snaha o co nejotevřenější osobní výpověď.